Hledat
Podrobné vyhledávání her
Najděte si spoluhráče
 | Úvod  | Přehled her  | Články  | Kontakt  | 
Uživatel: nepřihlášen      Budeme rádi, když nám pošlete váš názor či připomínku.
 Nastavení webu: Inzerce

Profil hráče StevensonJunior



Oblíbené kategorie her hráče

moderní společenské hry válečné figurkové hry
abstraktní hry hry na hrdiny (RPG)
standardní karetní hry počítačové hry
sběratelské karetní hry


Recenze uživatele

 Od uživatele StevensonJunior je k dispozici celkem 2 recenzí.

Vytvořeno: 13.08.2009.  Recenze hry: Twilight Struggle Hodnocení:
Twilight Struggle - recenze
Dnes si dovoluji nabídnout Vaší pozornosti finální verzi recenze hry Twilight Struggle, hry věnované období studené války let 1945-1989, hry, která může mít pouze jediného vítěze – Sovětský svaz nebo Spojené státy. Jedna se o stolní hru pro (právě) dva hráče, z nichž jeden hraje za ty zlé a druhý také za zlé, jak tomu v lidských dějinách bývá dobrým zvykem.

„Milé děti, posaďte se. Takže, milé děti,.. Pepíčku, vyndej si z úst propisku, kolikrát ti to mám opakovat! Takže, milé děti, dnes k nám do školy přijde soudruh Lučkov, hrdina Sovětského Svazu a dvojnásobný hrdina socialistické práce, laureát Nobelovy ceny míru, člověk, který nám všem moc pěkně popovídá o tom, jak se ideály svobody a demokracie dostaly i do tak vzdálených a kdysi úpadkových zemí jako Amerika. Zatleskejme! Pepíčku, vyndej… správně, hodný chlapec.“

Recenze bude obohacena doprovodnými pasážemi z nikdy nezrealizovaného a dávno zapomenutého vědeckopopulárního filmu „Éra svobody“. Obsahuje projev herce, realizující proslov ideologicky přesycené osoby generála KGB.

„Pohov, soudruzi! Děkuju za uvedení, soudružko učitelko. Menuju se Pjotr Ivanovič Lučkov, moje hodnost je generál KGB ve výslužbě, můžete mi říkat Pjotr Ivanovič. Byl jsem požádán abych vám, dnešní mládeži, přiblížil události slavných let mýho mládí, kdy svět se hemžil imperialisty a jejich přisluhovači. Po Velké vlastenecké válce jsme si všichni mysleli, že na světě zavládne mír a blahobyt a každý národ si bude moct svobodně zvolit jak si přeje žít, jenže ouha, soudruzi, to jsme se dost mýlili!“

Cílem hry každého hráče je pomocí nenápadného tahání za nitky zákulisní politiky, a také potají financovaných státních převratů a tiché podpory těch či oněch zahraničních vůdců dosáhnout rozhodného vlivu v jednotlivých částech světa, rozděleného na západní a východní Evropu, Blízký východ, Asii (s podoblasti jihovýchodní Asie), Afriku, Střední a Jižní Ameriku. Každá část světa se skládá z jednotlivých zemí nebo uskupení zemí, hraničících mezi sebou zpravidla dle zeměpisné blízkosti. Země jsou rozděleny na klíčové a méně významné, ovládnutí dostatečného počtu klíčových zemí zajišťuje rozhodující převahu v regionu, která ve většině případů zásadním způsobem přispěje k vítězství té či oné strany. Každá země má jistou hodnotu stability, která určuje, jak snadno lze svrhnout vládnoucí režim a jak velký vliv je zapotřebí ke skutečnému ovládnutí dané země.

„Nestihli jsme se ani rozkoukat, jak všichni naší spojenci a my sami jsme najednou všeci potřebovali víza k cestování na Západ, ne že by se tam někdo chtěl podívat. Pak se najednou oznámilo, že se vůči nám všem zavádí politika zadržování a soudruh de Gaulle ve Francii málem padl za oběť atentátu… ano, holčičko? Co to je atentát? To je něco jako vražda, hodně špatná věc. Nemáš zač, maličká. CIA, tak se říkalo tehdejší americké imperialistické výzvědné službě, nám začala krást technologické plány, protože měli horší auta a letadla a hlavně tanky. Objevila se taky celá řada zrádců, které soudruh Stalin nestihl… [tato část záznamu byla z neznámých důvodů vymazána]… a pak vypukla Korejská válka, když kapitalisty financovaní vyhladovělí rolníci z tehdejší Jižní Koreje byli naháněni na naše obranné linie. Byla to velká tragédie zabíjet pracující. Ale na Blízkém východě se nám dařilo, svobodný arabský lid si se zbraní v ruce si vymanil nezávislost Palestiny...“

Hra nabízí k dispozicí velice široké spektrum historických události, od politických rozhodnutí a setkání představitelů nejvyšší úrovně, přes skutečné válečné konflikty jako Korejská válka nebo Arabsko-izraelské války, historické události jako Suezská krize nebo vítězství de Gaulla ve volbách, až po relativně běžné události tehdejší doby, například snahu o emigraci z bývalého socialistického bloku, úspěchy socialistických stran ve volbách na Západě či nepokoje ve Střední a Východní Evropě.
Všechny tyto události jsou prezentovány kartami, kterých je celkově 103. Každá karta obsahuje jednu událost, bodovou hodnotu její relativní „sily“ a také stranu, pro kterou je daná událost příznivá. Například Arabsko-izraelské války jsou „sovětskou“ událostí, kdežto Přeběhlíci jsou událostí „americkou“. Některé události jsou neutrální a mohou být prospěšné pro obě strany. Každý hráč obdrží na počátku tahu dostatek karet na to, aby jich měl v ruce osm, od čtvrtého tahu devět. Z nich bude muset sedm, od čtvrtého tahu osm, zahrát. Zbývající kartu nebo občas i karty si můžete ponechat do dalšího tahu. Tahu je celkově deset, ale obvykle hra skončí dříve.
Kartu můžete využít buď na zahrání události, která je na ní uvedena, anebo její bodovou hodnotu pro posílení svého vlivu ve světě na konkrétních místech. Některé počiny budou vyžadovat hody kostkou, například výsledek války nebo statní převrat není stanoven jednoznačně a bude záviset jak na okolnostech, tak na jistém faktoru náhody.
Příznivci logiky jistě vytuší, že v ruce budete mít nejenom karty pro svoji stranu, ale také karty neutrální a karty protivníkovy. Zde přichází na řádu skvělý objev autorů hry – pokud zahrajete protivníkovu kartu, jeho událost se uskuteční. Bude to znamenat, že se hráč musí psychicky vyrovnat s faktem občasné výpomoci protivníkovi, stejně tak jako jeho protivník občas pomůže jemu. Taková je síla karmy.

„…tehdy naše lidově demokratická vláda, čelící uzavření obranného paktu mezi Japonskem a Spojenými státy a otevřeně konfrontační propagandě, upozornila na reciproční opatření v podobě ekonomické blokády Západního Berlína, tehdy město bylo rozdělený, taková byla dohoda po Velké vlastenecké válce. Jenomže skupina zrádců a špionů způsobila kolaps jednání a jako důsledek padlo několik demokratických socialistických vlád v západní Evropě. Avšak na druhé straně zeměkoule v džunglích jihovýchodní Asie a v pouštích černého kontinentu se zvedali odvážní bojovníci za svobodu a nezávislost, prahnoucí po svržení nenáviděného imperialistického jařma. Bohužel pozornost světa se stále upírala na Evropu a tak některé podvratné elementy tvrdily, že západní systém je snad dokonce lepší než ten náš – lidový! Taková neslýchaná nestoudnost!..“

Některé karty, ačkoliv na první pohled zcela neprospěšné pro vás, můžete zahrát velice důvtipně a nejenom zmírnit jejich dopad, ale i uškodit jejich vlastníkovi.
Ve hře je také jistý počet karet, které mají hodnotu nula, a slouží ke skórování jednotlivých částí světa. Tuto kartu si nesmíte nechat do dalšího kola, ale musíte zahrát v kole, kdy ji obdržíte. Mít takovou kartu znamená výhodu i nevýhodu zároveň. Dokážete získat body ve vámi zvolený okamžik, ale ztratíte možnost hýbat s rovnováhou ve světě.
Ve hře je jedna skórovací tabulka od 20 bodů pro Sověty přes 0 až po 20 bodů pro Američany. Ve chvíli, kdy jeden z hráčů získává body, přemísťuje se skórovací žeton směrem k jeho polovině tabulky. Pokud některý z hráčů získá 20 bodů, hra končí okamžitě absolutním vítězstvím – „největší geopolitickou katastrofou století“ pro jednu ze stran.
Každá část světa má svojí tabulku na skórování, za Střední Ameriku například získáváte méně bodů než za Asii. Pokud některý hráč zcela kontroluje klíčové země Evropy a hodnotí se Evropa, automaticky vyhrává.

„… mimo jiné také proto, jaký důraz jsme vždy kladli na vzdělání a osvětu, soudružka učitelka jistě potvrdí, náš vesmírný program upoutával pozornost celého světa – dnes se vám to asi nezdá, ale tehdy první Sputnik byl doslova hotový zázrak. Pak jsme poslali do vesmíru také celou řadu přístrojů a také psů. Nakonec byl do vesmíru s praporem míru a přátelství vyslán velký hrdina celého lidstva, jak se jmenoval, děti?.. Neslyším? Správně! Jurij Aleksejevič Gagarin! To ti imperialisté čuměli, si dokážete představit!..“

Již jsme zmínili, že mnohé karty, které budete mít v ruce, se vám nebudou líbit. Kromě jejich postupného přechovávání si z kola do kola, z tahu do tahu až do samotného konce hry, máte ještě jednu možnost, jak se jich zbavit. Využijete jejich bodovou hodnotu pro financování vesmírného programu, hodíte si kostkou a buď dosáhnete další úrovně technologického pokroku, anebo se nestane nic. V každém případě se protivníkova událost nestane a karta poputuje do odkládacího baličku.
Technologický pokrok vám přinese nejenom vítězné body, ale také řadu užitečných bonusů. Má však i jednu stinnou stránku – vyhozená karta se do hry znovu vrátí, může znovu obšťastnit vaši ruku, anebo se dostat do rukou protivníkovi. Příznivci fatalismu a determinismu zajuchají – co se má stát, to se také stane.

„…jako odpověď na nepřátelské nukleární hlavice v Turecku bylo rozhodnuto umístit makety našich balistických raket na Ostrově svobody – Kubě. Americký obranný systém vyhodnotil naši reakci jako provokaci a nastavil parametr ohrožení, tak zvaný DEFCON, na hodnotu dva. Některým šílencům již plesaly prsty na Rudém tlačítku, říkali si, že raději žádný svět, než svět svobody a demokracie. Ale my jsme taky nebyli žádní hlupáci, dostali jsme strohý příkaz vyhnout se jakýmkoliv akcím v Evropě, Asii a na Blízkém východě a soustředit se na pomoc vzdálenějším regionům – Jižní Americe a Africe, kde znovu vypukly nepokoje proti apartheidu, podporovanému nedoraženými zbytky imperialistických koloniálních armád…“

Hra obsahuje také přítomnost hrozby nukleární války. Je symbolizována americkým parametrem DEFCONu, obranné iniciativy nebo připraveností. Na počátku hry vládne stav míru, ale ten nebude trvat dlouho. Každý převrat v klíčové zemí a různorodé provokace z obou stran degradují stav DEFCONu od původní pětky až na jedničku, znamenající počátek nukleární války.
Autoři si zvolili dle mého názoru velice rozumný postoj a místo toho, aby umožnili militaristům a příznivcům postapokalyptické budoucnosti libovat si v radioaktivních bažinách a mutantech v plynových maskách, stanovili, že vinu za zahájení nukleárního armagedonu nese ten z hráčů, v jehož kole vypukl. Může to znamenat, že neopatrný hráč svým neobratným chováním nebo provokací prohraje velice rychle.
V roce 1969 bylo na zeměkouli dostatek jaderných zbraní na zničení planety Země 40krát. Válka může být vyhrána, ale lidstvo prohraje vždy…

„…a tak ruku v ruce s našimi blízkovýchodními bratry jsme s konečnou platností pozvedli prapor svobody a vítězství nad Suezským přístavem. Americké impérium kolabovalo, kapitalističtí nohsledi utráceli zbytky nakradených peněz ve zpustlých orgiích a pak se stříleli v hotelových pokojích. Osvobozené národy Eurasie, Afriky a obou Amerik vítali úsvit nové éry, éry skutečné svobody a blahobytu, éry důstojného života… promiňte… něco se mi dostalo do oka… pokaždý, když si na to vzpomínám… éry celosvětového Svazu sovětských socialistických republik. Ve kterém nyní… promiňte, zas… žijete, děti... [následuje ohlušující několikaminutový potlesk a státní hymna následovaných čtvrt hodinou ticha, záznam překvapivě pokračuje]
…jo, Lenko, prý na roh Svornosti a práce dovezli banány, už bylo na čase, jsme je neměli asi rok, prosím tě, vem mi taky, pokud nějaký zbudou. Cože? Poruchy? Jaký poruchy? To jsem asi nevypla, počkej… [záznam končí]“

Pomalu se blíží ke konci i naše povídání. Co říci na závěr?

Twilight Struggle je fantastická stolní hra pro dva hráče, nabízející obrovskou škálu možností. Je jednoduchá na pochopení a nesnadná pro dosažení mistrovství. Průměrná hra trvá přibližně dvě hodiny. Máte-li rádi napínavé strategické hry bez prodlev a čekání na konec tahu druhého hráče, jste příznivcem historie 20. století, intrik, pletichaření, revizionista či megaloman, je tato hra rozhodně pro vás.
Po třinácti hrách u mě má stále 10 z 10.

Má vůbec nějaký nedostatek? Ano, má. Komponenty jsou z tenkého papíru a mapka musí být zatížená těžítky, aby se narovnala, jedná se však o zanedbatelnou obtíž ve srovnání s celosvětovou revolucí nebo termonukleárním, tedy globálním oteplováním.

12. srpna 2009
© Stěpan Stěpanov


Vytvořeno: 12.08.2009.  Recenze hry: Arkham Horror Hodnocení:
Jak jsem prodával skotskou v Arkhamu
Jak jsem prodával skotskou v Arkhamu
příběh osamělého hrdiny (solová hra)

Menuju se Bob Jenkins a su prezidentem nadnárodní společnosti Jenkins & Co Ltd. Prodávám spotřební zboží, antikvariát, různý další věci a samozřejmě skotskou. Bez té, synku, ani ránu – říkával můj fotr – dycky u sebe měj aspoň pár kapek. Taky se upil k smrti, ale než se tak stalo, býval úplně štastnej. To von založil našu společnost, tehdy jsem dělal viceprezidenta. No a po jeho smrti jsem se stal prezidentem já. Ale to bylo dávno. Ještě než jsem roku Páně 1926 vystoupil ve městečku Arkham…

Počkej, vlaku, nespěchejte, kola,
Průvodčí, zatáhni za brzdu…
V. Vysockij

…Pamatuju si jako dnes, vystupuju na nádraží, za zády bručí průvodčí, že prej nemám na lístek dál. Říkám mu, že taky nemá lístek a jede, takže co jako. Ten hned stočil rozhovor na poldy, tak jsem raději vystoupil. Stojím tam, ovívám se kloboukem, v jedné kapse skotská, v druhé devět babek, za mnou odjíždí vlak, přede mnou skvělá budoucnost.
Dívám se kolem, ani živáčka, ale přece jenom – tamhle na rohu odpočívá nějaký bohabojný občan. Přijdu blíž, říkám: brý den, kde tu máte nějaký obchod? Neodpovídá. Koukám, v ruce svírá prázdnou láhev. Dumá, až mu z huby tečou sliny. Vedle leží sekera, rozhlídnu se, tenhle chlap ji dneska potřebovat nebude, mě se může hodit, dám si ji za pás a jdu najít nějaký obchod. Abych navázal kontakty. Třeba potřebuji skotskou. Nebo sekeru.
Nestihnu minout křižovatku, jak se na mě odněkud shora vrhne nějaký chlap a snaží se mi sebrat bundu. Chvíli si hrajeme na přetahovanou, pere se jak ženská, kvílí, pořad mě drápe nehty, tak ho praštím topůrkem po hlavě a hle, von to není chlap. Ani ženská to není. Nějaká divná věc s pařáty a křídly. Nevím, co tady pěstujou na té jejich vysoké, ale měli by si to líp hlídat. Hodím to do křoví, pak mě napadne, že vono by se to možná mohlo někomu hodit. Tak se vrátím, useknu nejhezčí pazour, dam si ho kapsy a du dál hledat obchod.
Nestihnu odejít pár metrů, zastavuje mě polda a ptá se, odkud sem. Vodpovídám. Ptá se, co tu pohledávám. Říkám, že vobchod. A co to máš v kapsách, ptá se? Ukážu pazouru. Ta ho nezaujala, asi to tu mají běžný, místo psů a koček. Chce vidět i tu druhou. Vytáhnu skotskou. Polda se nasupí a říká, že su zatčený za porušení nějakého zákona vo alkoholu nebo co. Říkám, že to nepiju, ale vezu jako exportní zboží. To ho nezajímá, sebere mi ji a musím s ním na stanici.
Dají mě do cely a říkají, že musijou sepsat protokol. Přijde ještě nějaký chlapík s hvězdou a začínají zjišťovat, jestli je to fakt skotská. Jeden si dal, druhý si dal. Že to prej nejde poznat a blbě se tlemí. Tak ji prozkoumali celou, až do dna. Ptám se, jestli už můžu jít. Oni se zamyslí a říkajou, že jo. Tak si beru sekeru a jdu ven. Už se stmívá, měl bych se porozhlídnout po noclehu.
Zahnu za roh, tam stojí další magor, ale bez hvězdy. V jedné ruce střeva, v druhé nůž, nad hlavou měsíc. Jak mě uvidí, zavyje něco divnýho a tlačí se na mě. Říkám: člověče, neblbni, su tu novej… Tomu borcovi je to jedno, tak mu majznu jednu po hlavě. To ho přesvědčí, něco zabublá a sedne si na zem. Už je přátelský a klidný. Vemu mu náramek, vypadá na stříbro a pro jistotu vypadnu z tyhle ulice.
Hledám nocleh a sekeru si pro jistotu držím v ruce. O par domu dal se do dveří dobývá něco vyslovené divného v kápí. Vono by to nebylo nic divného, spousta lidi chce večer dom a nejde jim to, jenže tohle to mělo chobot. Jdu od toho co nejdál. Odněkud jsou slyšet skřeky, je čas někam zapadnout.
Zalezu do prvního otevřeného obchodu. Příšeří. Ptám se, jestli tu někdo je. Ticho. Rozhlídnu se. Ptám se ještě jednou, důrazně: Je tu někdo? A zas nic. Tak se du podívat, co tu majou. Na pultu leží něco dlouhého zabaleného, vypadá jak nějaká hůl nebo žezlo. Pro jistotu se zeptám potřetí jak u blbejch: Je tu někdo? Nikdo mi neodpoví, ale napadne mě, že stojím v něčem mokrém. Podívám se pod nohy a to něco, v čem stojím, se mi nelíbí. Protože kompot to není a já mám nové boty. Beru tu věc z pultu a vycházím ven.
Pro jistotu se nejdříve podívám nahoru. Nahoře jsou měsíc a hvězdy. Prohlédnu ulici. Chobot nikde. Přivřu dveře. Ta věc, co jsem vzal ze shopu, je celkem těžká. Začnu rozbalovat. A jejda, tohle sem viděl naposledy ve škole na obrázku. Vypadá to jako nějaký hodně starožitný meč. Jílec je ozdoben kameny, snad dokonce pravými. To posoudíme, až odsud vypadnem.
Slyším kroky. Z ulice vedle. Blíží se. Nestihnu vymyslet co dál, jak se objeví. Je jich několik, jsou v kápích, jeden má chobot, druhý střeva kolem krku, třetí vypadá jak zesnulá teta Polly a jdou ke mě. Chobot natahuje ruku a ukazuje na meč. To se mi nelíbí. Navíc nějakým šestým smyslem cítím, že za dveřmi v chodbě za mými zády se něco plíží. Jsem ve slepé uličce. V pravé ruce meč, v levé sekera. Ten, co se tváří jak teta Polly, se rozhodne, že je třeba jednat. Souhlasím s ním. Je třeba jednat, říkával fotr, když mu docházela skotská. Mě došla jak skotská, tak trpělivost.
Poté co jsem s nimi s koncoval, vypadají všeci jak teta Polly, když strejda přicházel domu vopilej. Ten meč nebyl špatný, hlavně když se mi chobot omotal kolem ruky tak, že jsem pustil sekeru. Až to jiskřilo během seku. Tohle město není normální. Ale náramky se budou hodit, až vypadnu. Chobot měl zlatý. Asi je to tu móda. Mít náramek. A chobot k tomu, jako bonus.
Zvednu sekeru, dám si ji za opasek. Zcela zapomenu na to, co mám za zády. Mám tam dveře. Nezavřené. Ale to tolik nevadí, protože je nikdo neplánuje otevírat. Ono to plánuje skrze ty dveře prorazit. Chvíli dumám, jestli je to přerostlá housenka anebo krakatice. Ale to už uháním ulicí hlava nehlava. Dobrá reakce je základ úspěchu. Podle cupitání desítek nožiček za mnou má zájem se se mnou seznámit.
Zahnu za roh, přímo přede mnou je zelená záře, nestihnu ani zabrzdit, zakopnu a spadnu přímo do toho světla. Padám, letím, nechápu kam, pořád se držím meče. Řvu děsem. Dopadnu do vody, ta má fialovou barvu. Dost se nalokám, než vylezu na břeh. Měl jsem kliku, spadl jsem do řeky. Fialové řeky, co teče loukou zarostlou jedovatě zelenou trávou. V dáli hory. Jaký hory, tady nemají být žádný hory. A fialový řeky taky neznám.
Co to je, sakra?.. Zavřu oči. Otevřu je. Ne, nezdá se mi to. Hýbou se. Hory se hýbou. Nebo se mi otáčí země pod nohama? Motá se mi hlava. Napil bych se. Snad ta voda nebyla otrávená. Posadím se.
Nestihnu se pořádně posadit, jak vyskočím. Usedl jsem na něco ostrého. No jistě, ze země trčí kamenný sloupek, asi pár stop vysoký. Jak jsem ho jen přehlídl? Navíc na jeho konci něco leží. Vzpomenu si na vtip: detektiv se naklonil nad čepelí nože, na jejímž konci bylo něco tmavého. Bylo to tělo.
Jenže tadyhle to byla skutečnost. Na ten sloup kdysi kdosi nebo cosi spadlo. Leželo to tu dost dávno, byly vidět kosti a mezi nimi se něco lesklo. Posadím se vedle, přemohu mdloby a jdu to vytáhnout. Může se to hodit. Barvu to má příjemnou, zlatou, vypadá to jako prsten. Otřu to trsem trávy. Pečetní prsten. Vyrytý nějaký nesmysl v neznámé řeči.
To půjde dobře prodat. Pokud se odsud dostanu. Kde to vůbec jsem? Snažím se nedívat na hory v dáli. Pořád se hýbou, mám dojem, že jsem na uprostřed hodně divného kolotoče. Všude kolem je porostla travou planina. A řeka, teče od obzoru k obzoru. Je fialová.
Co ten sloupek? Sloupek je kamenný, ostrý. Kdysi na něm byl nějaký reliéf. Jak prozkoumávám povrch prsty, něco prosviští vzduchem. Vedle mě visí konec lana. Táhne se někam nahoru. Kam? Kam až vidím. Vypadá to, že padá přímo z nebe. Ale něco ho musí držet, nepadá dolu. Gravitace tady určitě je. Pro jistotu nadskočím. Hory popojedou. Hlava se zatočí.
Dám si prsten do kapsy, chytnu se za lano a nadskočím znovu. Pokud není upevněno, neudrží mě, zas tak hubenej nejsem. Drží dobře. Pustím se a dopadnu na zem. Země se zachvěje. Začíná se třást. Praská pod mýma nohama. Propadá se. A něco z ní leze. TLAMA! Obrovská tlama posetá zubama. Sloupek a kosti mizí v tlamě. Já se držím za lano. Jak jsem to stihl? Nevím.
Já se nejenom držím, já šplhám! Ve škole jsem to nikdy nedokázal. Teď mi to jde, jde mi to hodně dobře. Už jsem vylezl pár yardů. Tlama se zvedá do vzduchu. Patří obludnému červu, který mlaská. Chce papat. Já nechci, aby papal mě. Já lezu. Červ se zmenšuje. Vítr mi čechrá vlasy. Jak je to možný? Lano se zvedá! Někdo to zvedá!!! Kam mě to táhnou???
Pohyb je stále rychlejší. Zavřu oči a odříkávám si otčenáš. Z tohohle živý nevyváznu. Proč jsem vůbec odjel z rodného města. Mohl jsem dělat v železárnách, den co den v klidu, večer si dávat drink, potkávat tetu Polly... Ale ne, já jsem chtěl pryč. Tak teď to máááááááááááááááááááám…
Probere mě rána. O něco jsem se uhodil. Na něco jsem spadl. Jak mohu na něco spadnout, když mě táhnou nahoru? Mám dobře zavřený voči. Na nic mě nenachytaj. Já je nevidím, oni mě nevidí. Dlaní ošahám to, co je pode mnou. To je země. Studená země. Otevřu levý voko. Jsem ve stejné ulici, kde jsem byl. Ležím na zemí. Kousek ode mě leží ti tři. Nějaký chlap s aktovkou se nad nimi sklání.
Ležím na sekeře. Není to moc pohodlné. Opatrně se otočím. Vedle spočívá meč. Jak ten se sem dostal? Nepamatuju si, že bych ho měl. Instinkt obchodníka? Nenech ležet nic, co není dobře připevněný?
Za mnou se vzduchu kymácí zelená brána. Vidím jak dovnitř vede provaz. Není za nic uchycen. Prostě začíná ve světle a pokračuje někam dolu. A na konci toho provazu je tlama. Ta tlama mlaská a přibližuje se. Snažím se zvednout, nohy se mi podlomí. Tlama se blíží. Je tam, někde za branou, tam, kde je provaz. Já jsem tady. Ona tam. A ona chce sem. A já se nemůžu zvednout.
Napadají mě úplně zcestné myšlenky: co kdybych do té tlamy hodil dynamit? Ale kde ho vzít. Dynamit si s sebou nenosím. Není to škoda? Měl bych si sehnat dynamit. V ruce mám prsten. Ne, tímhle ji nenakrmím. Otče náš, jež jsi na nebesích… S křikem vyskočím a vrhnu prsten do zeleného světla. Nažer se!!! Tlama udělá pohyb stranou, aby ho chytla. A než se ji to povede, vidím jak se brána zmenšuje před očima. Je stále menší, menší a nakonec zmizí úplně. Není tu, ani světlo, ani provaz, nic.
Někdo za mnou promluví dobře postaveným hlubokým hlasem: „Zapečetils to. Ale to už nepomůže.“ – otočím se. Dívá se na mě muž s aktovkou, z huby mu lezou zuby jak upírovi. Celou hubu má od krve.
Tak tenhle to podělal. Tohle neměl dělat. Mám už toho jejich Halloweenu plné zuby. Zvednu meč. Uchopím ho oběma rukama. Tenhle si to vodskáče naplno…

Ale vono je to nadlouho a obchod je obchod. Jo, jestli tohle je ten meč? A ty bys vo něj měl zájem? Jo, máš recht, ten pravej mám dost dobře schovanej. A dycky poblíž, kdyby náhodou. Ani za stovku nechceš? Tak nic. A co takhle skotská? Mám sto beden. Ta je pravá, tak co říkáš?..

11. srpna 2009
(c) Stěpan Stěpanov



Zpět na předešlou stránku

 
© MindOK 2002 - 2009 | design Továrna | development SoftGate  | XML rozhraní | RSS |